Posily PL X.: Nikola Kalinič

Další zastávkou našeho pravidelného seriálu stopujícího nové tváře Premier League bude Chorvatsko, konkrétně přístavní město Split. Tam totiž před svým odchodem do Blackburnu působil jistý Nikola Kalinič, kterého kouč tamního nároďáku Slaven Bilič označil za „budoucnost chorvatské kopané“.

Už jen fakt, že na něm, tehdy devatenáctiletém útočníkovi, byl prakticky životně závislý jeden z nejslavnějších chorvatských celků historie Hajduk Split, o lecčems vypovídá. Problémy, ve kterých se na začátku sezony 2007/08 zmítal splitský klub, byly vděčným tématem všech novinářů. Rezignace vlivného předsedy Branka Grgiče a následný úprk trenéra Krešiče do klidnějšího Španělska zanechal Hajduk v trouchnivějícím stavu. Nebýt Kaliničovy lhostejnosti vůči vnějším vlivům mohlo to být ještě horší. Forvardova pohoda totiž brzo nakazila i jeho spoluhráče a Split se tak nakonec umístil na ucházejícím pátém místě. „Trochu jsem se uklidnil a žiju fotbalem. Navíc jsem ve šťastném vztahu s mojí přítelkyní Vanjou a kombinace toho všeho je perfektním základem pro to hrát dobře,“ vykládal tehdy Kalinič, jenž měl po návratu z hostování v Šibeniku zdánlivě velké oči. Stanovil si totiž cíl vstřelit v nadcházející sezoně patnáct branek (do té doby byl rád za čtyři). Ten ve finále hladce pokořil – trefil se hned 26krát, čímž dal poprvé svým krajanům záminku k pozitivnímu hledění do budoucnosti.

Snaha soupeřit sám se sebou, klást si takřka nemožné cíle, jako byl třeba ten gólový mezník, a následně udivovat širou fotbalovou veřejnost sebepřekonáváním se. Toť oblíbená disciplína tohoto balkánského talentu. Kalinič si je moc dobře vědom své výjimečnosti, necítí potřebu být dvakrát skromný. Stejně jako ostatní fotbalu znalí jedinci ví, že může těžit z nevídané škály zakončení. Zvládne aplikovat kteroukoliv koncovku, na jakou si zrovna vzpomenete. Pravidelně se nemýlí ze značky pokutového kopu, trefuje se hlavou i nohama, a to z těch nejbizarnějších pozic a poloh. Na útočníka se navíc pyšní víceméně ideální postavou. Není malý ani závratně vysoký – měří 187 centimetrů – a ani hubený ani udělaný – váží 81 kilogramů. Zkrátka dokonalý kompromis. Nadání by tak mohl rozdávat, fotbalové vlastnosti už je třeba vlastně jen leštit a leštit. Kaliničovou Achillovou patou proto může být tak akorát jeho povaha.

Ukočírovat balkánský temperament se úplně nedařilo i jiným chráněncům samotného pána boha. Ne že by to snad Kaliniče omlouvalo, ale mohli bychom to brát alespoň jako polehčující okolnost. Zvlášť když lze s čistým svědomím konstatovat, že na sobě rodák ze Solinu pracuje i v tomto směru. V minulosti mu například byla často a de facto všemi vyčítána sobeckost, opomíjení spoluhráčů, a právě takové vlastnosti se už Kalinič, zdá se, nadobro zbavil. Horkou krev však z těla jen tak nevyžene. Třeba během zmíněného ročníku 2007/08 se poté, co ho trenér v utkání s konkurenčním Dinamem Záhřeb předčasně stáhl z hřiště, rozčílil natolik, že zlostí zahodil kapitánskou pásku. V loňské sezoně se zase dostal do křížku s vlastními fanoušky, kteří dali pískotem najevo nesouhlas s jeho nesportovně vybojovanou penaltou. Těm se nakonec hrdý útočník musel i omluvit, aby se situace uklidnila.

Nový Davor Šuker rovná se Nikola Kalinič. Je to možné? Mnoho Chorvatů se domnívá, že ano. Proč? Prvním pojítkem učiněné legendy s vycházející hvězdou může být brzké nakouknutí mezi dospěláky. Dosud jediný Chorvat, jenž se stal členem All-Star týmu mezinárodního šampionátu, v elitní kategorii týmu z Osijeku začínal už v šestnácti, Kalinič ve věhlasnějším Hajduku prorazil jako sedmnáctiletý teenager. Rozdíl pouhého roku můžeme zanedbat. Pak už se ovšem cesty obou snajprů rozcházejí. Šuker působil ve své rodné krajině do 23 let, Kalinič tápající Split opouští už v jednadvaceti. Navíc téměř 70násobný reprezentant si doma vystačil s pouhými dvěma kluby (Osijek a Dinamo Záhřeb), přičemž v nich pokaždé účinkoval coby kmenový hráč. To Kalinič zvolil docela odlišnou cestu za slávou – skrze dvě hostování. Dalším rozdílem může být Šukerův lépe vyvážený start. V Osijeku si po těch pět let udržel průměr bezmála deseti zásahů na sezonu, kdežto Kalinič se své první trefy mezi dospělými dočkal teprve po necelém roce a během dvou let strávených na hostováních v Pule a Šibeniku nastřádal mizerných sedm branek. O to pozoruhodnější pak bylo vyjádření lodivoda Istry, který v něm okamžitě spatřil „chorvatského Ibrahimovice“.

Těch společných znaků nakonec opravdu nenajdeme mnoho. Kalinič asi nikdy nebude takovým symbolem chorvatské kopané, jakým se stal Šuker. Nicméně zářnou budoucnost Vatreni může přinést tak jako tak. Není divu, že se tu do něj v tomto ohledu vkládají obrovské naděje. Sebevědomý útočník svou vlast reprezentoval ve všech mládežnických kategoriích a dočkal se i premiéry v seniorském výběru, kam se tedy zapracovává mimořádně brzy. Vždyť v jedenadvacítce se skoro neohřál, nastoupil za ní jen třikrát a už pádil do mužské kabiny. Vešel se i do nominace na nedávné Euro, kde dokonce v závěrečném souboji základní části střídal Klasniče. Byla by to tedy opravdová škoda, kdyby se náhle zasekl.

Na patřičný progres zázračného mladíka od této sezony dohlíží v Blackburnu, který za něj neváhal na stůl vysázet zhruba šest milionů liber. Dle podepsané smlouvy by tu Kalinič měl působit nejméně čtyři roky, což ale není zrovna pravděpodobné. Každopádně pro chorvatský talent by právě Rovers mohli být tím pravým odrazovým můstkem do klína nějakého velkoklubu. Sam Allardyce totiž rád sází na cizince, vždyť jich momentálně na soupisce má více než dvacet. Není proč plašit, že Kalinič dosud za Blackburn neodehrál jediný celý zápas, neboť Prva HNL je přeci jen něco jiného než Premier League. Aklimatizace by se neměla zanedbávat, proto by i sebejistý snajpr neměl ztrácet hlavu. Koneckonců na Ostrovy vnikl přesně deset let poté, co tak učinil jeho údajný dvojník Davor Šuker, a to by mohlo leccos znamenat.

Tomáš Daníček